Z mnohdy podceňovaných dělnických kolonií pocházely i slavné osobnosti

Byly rozesety po celých českých zemích, občas i v místech, kde bychom je vůbec nehledali. Dělnické kolonie hrály v procesu urbanizace a industrializace zvlášť v průmyslových regionech naprosto zásadní roli. Ve svých výzkumech se jim věnuje Martin Jemelka z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, který vytvořil také webový portál delnickekolonie.cz. O tématu jsme psali v A / Magazínu v článku Ubytko pro dělníky.

Jeho vnukové mu říkali děd Vševěd. Hugo Vavrečka během svého života prošel mnohými pozicemi i povoláními. Byl diplomatem, novinářem, ministrem propagandy, a jak bychom řekli dnes – vrcholovým manažerem. Za povšimnutí stojí tři skutečnosti: zaprvé byl přítelem Tomáše Bati, s jehož firmou spojil svou kariéru, zadruhé byl dědečkem Václava a Ivana M. Havlových a zatřetí pocházel z dělnické kolonie. Narodil se totiž ve Slezské Ostravě v hornické kolonii zvané Hranečník.

S prostředím dělnických kolonií, místy, kde bydlely nepříliš majetné vrstvy obyvatel a pojí se s nimi mnohé stereotypy, pocházejí kromě děda Vševěda i mnohé další významné osobnosti od sportovců, přes podnikatele až po umělce a intelektuály. „Z plzeňského Karlova pocházeli letci RAF, z mnoha kolonií levicoví politici nebo skvělí sportovci. První jedenáctka SK Slezská Ostrava, dnes FC Baník, vzešla ze dvou kolonií Jaklovec a Kamenec na slezském břehu Ostravice,“ říká Martin Jemelka z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, jenž stál u zrodu webu delnickekolonie.cz.

Informace o jednotlivých lokalitách lze nalézt na webu delnickekolonie.cz. Na snímku je nouzová kolonie Na Slatinách v Praze. (CC)

Projekt odstartoval v roce 2022 a finanční podporu získal z výzkumného programu Město jako laboratoř změny, spadajícího do Strategie AV21. „Velký dík patří Adéle Gjuričové z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, protože naší iniciativě věřila a od začátku fandila,“ vyzdvihuje historik podíl koordinátorky zmíněného programu.

Výtka z Boleslavi
Na počátku webového portálu stál dlouhodobý zájem Martina Jemelky o dějiny bydlení pracujících a zaměstnanců průmyslu v českých zemích a střední Evropě, který započal před více než dvaceti lety jeho disertačním projektem věnovaným ostravským dělnickým koloniím. „Bezprostředním impulzem byl ovšem jeden podrážděný e-mail mladoboleslavské čtenářky, která se rozčilovala, že v trojdílné encyklopedii Ostravské dělnické kolonie není ani jedno heslo z Mladé Boleslavi,“ dodává s úsměvem historik.

Aby uspokojil „poptávku“ po informacích k tematice dělnického bydlení, rozhodl se přenést ji do prostředí, kde bude přístupná širokému publiku, a začal tvořit zmiňovaný webový portál. Ten na rozdíl od publikace nezahrnuje jen ostravské lokality, ale pomyslné špendlíky postupně zaplňují mapu celé republiky.

„Portál vzniká v intencích open science, a je tudíž otevřen všem se zájmem o naše téma a témata příbuzná. Našimi čtenáři jsou laikové se zájmem o regionální, průmyslové či moderní dějiny, odborníci na historii průmyslu, architektury, bydlení, dělnictva či každodennosti, ale hlavně sami obyvatelé jednotlivých lokalit, jejich potomci, příbuzní,“ vyjmenovává Martin Jemelka. Najdeme tam mapu kolonií, jejich soupis, fotografie, nákresy a samozřejmě spoustu informací o historii: kdo a kdy je založil, jak se stavěly, jací lidé zde žili, jak jejich život vypadal a mnoho dalších zajímavostí.

Další ukázkou ubytování pro pracující jsou dvojdomky v Nymburce. (CC)

Co pojem dělnické kolonie vlastně označuje? Jsou to zejména soubory nájemních domů určené pro lidi žijící z průmyslové práce, které budovaly průmyslové podniky. Méně častěji soukromí podnikatelé a majitelé realit, obce, stavební družstva či jednotlivci. Tyto specifické čtvrti vznikaly souběžně s procesem industrializace od konce 18. století. Měly usnadnit život pracujících, kteří s rozvojem průmyslové výroby přicházeli do měst za prací a potřebovali ubytování v blízkosti svého zaměstnání.

Domky bývaly velmi skromné, což odráželo snahu investorů a stavitelů o dosažení co nejnižších nákladů na výstavbu. Představovaly nový typ půdorysného řešení dělnických sídlišť, ekonomického využití prostoru, a především příklad stavební standardizace. „Zaměstnanecké či podnikové kolonie lze v mnoha ohledech považovat za průkopníky industrializace stavebnictví a bydlení, protože desítky a stovky standardizovaných domů s identickými bytovými jednotkami vyrůstaly v krátkém sledu podle stejného stavebně architektonického plánu a v jednotném urbanistickém řešení,“ říká Martin Jemelka.

Platí to i o použití stavebních materiálů, například režného zdiva, které není omítnuté, jen vyspárované a lépe odolává povětrnostním podmínkám. Vystavěny jsou z něj například ostravské Vítkovice nebo podstatná část baťovského Zlína.

Režné zdivo je typické svou červenou barvou. Na snímku jsou Baťovy domky ve Zlíně.

Místo, kde ženy vládly pevnou rukou
Dělnické kolonie však nejsou zajímavé jen z pohledu urbanistického či architektonického, představují také pozoruhodný prvek z hlediska demografického a sociokulturního. Svým jednotným socioprofesním složením, v němž převažovali muži v produktivním věku a dominovaly ženy ve věku postproduktivním, byla podle autora portálu většina kolonií předurčena k velmi specifickému populačnímu vývoji: „Tyto lokality dlouho nestárly, protože v nich převažovaly děti, mladiství a ranní dospělí. V komunitách vládly ženy v domácnosti, které se staraly o chod dělnických rodin, měly na starosti i podnájemníky a nocležníky a současně dohlížely na ulicích i v domech na pořádek a spořádané fungování kolonií.“

Jak tedy život místních obyvatel vypadal? Určitě není možné paušalizovat, podmínky byly místo od místa odlišné. Velmi specifické byly v tomto ohledu kolonie nouzové. Budovaly se hlavně v obdobích bytové nouze po první světové válce, a zvláště v době hospodářské krize. Vznikaly živelně na periferiích industriálních center, tajně a navzdory úřadům.

Podle Martina Jemelky bydlela často v nouzových koloniích s lidmi i zvířátka s více než čtyřma nohama. Naopak v takové Šalomounské kolonii v Moravské Ostravě, kde badatel před 20 lety začínal s výzkumy, panovala čistota a pořádek: „Pamětníci by nás s nepořádkem hnali! I když na otázku, zda byla v koloniích ekologická zátěž, odpovídali vždy negativně, a na otázku, jak často myli okna, odpovídali, že každý týden… Tak byla černá od popílku a mouru.“

Pro cigarety i pro nový sestřih
Odlišná byla i infrastruktura. V nouzových koloniích se obvykle kromě svépomocí postavených ubytovacích jednotek mnoho služeb nenacházelo. Ovšem i v těch menších koloniích na pražské či brněnské periferii byla nějaká ta trafika či malinký koloniál. Ty větší, například v Ostravě, měly mateřské a obecné či občanské školy, prodejny smíšeného zboží, holiče a provozovatele služeb. Našli bychom tu i spolkové domy, tělocvičny, knihovny, a někde dokonce i kostely.

Tradiční stereotypy spjaté s prostředím dělnických kolonií jsou vysoká kriminalita a enormní výskyt sociálněpatologických jevů. Ovšem ani v tomto případě nelze generalizovat. Vždy záleželo na řadě okolností, které se proměňovaly v čase. Mnoho pražských či brněnských nouzových kolonií vzniklo pro osoby z nízkopříjmových skupin. Na počátku zde panovaly problematické poměry, které se ale vytvořením sousedských vazeb se sociální kontrolou vytratily a vznikly tak lokality s příjemnými podmínkami pro život.

Mohlo to však být i naopak: některé ostravské hornické kolonie vznikly v 19. století jako solidní zaměstnanecké bydlení a rozkvět zažily mezi válkami. „Z fotografií na vás dnes dýchne starosvětská idylka. Zato po druhé světové válce začaly stárnout, investice do obnovy bytového fondu slábnout a do kolonií se v rámci nucené sedentarizace, tedy usazování na jednom trvalém místě, stěhovali kočovní Romové,“ vysvětluje badatel, podle jehož názoru však všechny kolonie rozhodně nepatřily k místům s vysokou kriminalitou.

Domky v Ostravě, kde se nacházelo nejvíce dělnických kolonií.

Svébytný druh představovaly kolonie „s okny od mouru“, tedy hornické či hutnické, kde se specifické rysy způsobu života průmyslového dělnictva projevovaly nejvíce. Úroveň bydlení pro nestálé pracovní síly a domácnosti s mnoha nocležníky nebo podnájemníky byla na počátku velmi nízká, byty dlouho sloužily jen k přespávání. Kvůli stísněným vnitřním prostorám se odehrávalo mnoho činností venku, na ulici, kde se lidé potkávali, družili. (Hovoří se o takzvané socializaci ulicí.)

U nás se nejvíce hornických kolonií nacházelo na Ostravsku, každý z dolů nějakou měl. Jen pro zajímavost: zhruba ve dvacátých třicátých letech minulého století v některých ostravských čtvrtích žila v koloniích více než polovina místních obyvatel. Některé časem zanikly, jiné se dochovaly do současnosti a jsou pozoruhodným příkladem našeho kulturního a historického dědictví.

Malá odbočka k punčochám
Z hornické kolonie pocházela také rodina Huga Vavrečky. Jeho tatínek Čeněk pracoval v černouhelném dole Jan Maria ve Slezské Ostravě jako vážný neboli měřič – horníkům vydával deputáty, odměny v naturáliích, případně prodával uhlí. Nebyl tedy přímo horníkem, patřil k nižšímu úřednictvu a ačkoli čtyřčlenná rodina žila na Hranečníku ve stejných podmínkách jako běžní horníci (byt měl údajně pouhých 37 m²), mohla si díky lepším výdělkům dovolit dát syna na studia.

Hugo Vavrečka měl dvě děti. Maminku Václava a Ivana M. Havlových Boženu a jejich strýce Ivana Vavrečku, který ve třicátých letech studoval chemickou fakultu pražské techniky, dnešní ČVUT. Jako doktoranda jej měl na starosti uznávaný chemik Otto Wichterle. O jeho novém polymeru se mladík jednou zmínil svému otci, toho času řediteli Baťových závodů ve Zlíně.

Informace o novém materiálu ho zaujala a nabídl vědci zaměstnání, Wichterle však prozatím odmítl. Jeho rozhodnutí změnilo uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939, a tak Otto Wichterle v následujícím roce smlouvu podepsal. Ve zlínských laboratořích se věnoval výzkumu umělých vláken. Přibližně o rok později se zrodil silon a dámské punčochy zvané silonky byly na světě.

Propojení slavného vědce a rodiny Vavrečkových přetrvalo i po válce. Aby mohly Wichterleho publikace o chemii vyjít v zahraničí, potřebovaly překladatele – úkolu se na sklonku svého života ujal právě Hugo Vavrečka. Obuvnická firma ze Zlína ovlivnila a propojila životy mnoha osobností.

Typickou ukázkou ubytování pro dělníky jsou Baťovy domky ve Zlíně.

Baťovy domky jsou typickou ukázkou ubytování pro dělníky, které bylo na svou dobu velmi moderní, až luxusní. Můžeme v tomto případě hovořit o kolonii? „Firma Baťa se termínu kolonie vehementně bránila, protože příliš odkazoval na tradiční dělnické prostředí a milieu průmyslových měst, jemuž se snažila uniknout projekty vlastních vzorných a vzorových továrních měst. Přesto zaměstnanecké čtvrti koncernu Baťa v mnoha ohledech navazovaly na zaměstnanecké bydlení v dělnických koloniích,“ vysvětluje Martin Jemelka.

Pro a proti
Vraťme se od Baťových bot a Wichterleho silonek zpět k dělnickému bydlení. Jeho výhody a nevýhody shrnuje autor portálu: „Z dnešního pohledu bychom mohli vyjmenovat celou řadu negativ, počínaje stavebním řešením, malou obytnou plochou bytových jednotek nebo vysokou koncentrací osob identické či příbuzné profese, nemluvě o ekologické zátěži v případě kolonií ve stínu průmyslových závodů. Naopak k pozitivům mohl patřit komunitární způsob života, vysoká míra sociální kontroly a sousedské výpomoci, a vůbec kolegiální formy soužití a pomoci, včetně početných dětských kolektivů a jejich socializace ulicí či na ulici.“

Ačkoli tyto čtvrti nebyly zrovna místem, které by si dnes člověk dobrovolně vybral ke svému životu, zabezpečovaly svým obyvatelům životní podmínky, které by si pravděpodobně sami zajistit nedokázali. A cesta ven, takříkajíc za lepší budoucností, určitě nebyla uzavřená. Důkazem je nejenom Hugo Vavrečka, ale i mnohé jiné osobnosti, které z těchto lokalit pocházely.

(CC)

doc. PhDr. Martin Jemelka, Ph.D.

Masarykův ústav a Archiv AV ČR

Vystudoval Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde získal doktorát i titul docenta. V současnosti působí v oddělení moderních sociálních a kulturních dějin Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Ve svém bádání se zaměřuje například na moderní hospodářské, sociální a náboženské dějiny, urbánní dějiny či dějiny českého dělnictva. Je spoluautorem knih Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích 1918–1938 nebo Tovární města Baťova koncernu. Evropská kapitola globální expanze. V roce 2023 získal Cenu předsedkyně AV ČR za propagaci nebo popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací.

Článek vyšel pod názvem Ubytko pro dělníky v A / Magazínu 3/2024.

3/2024 (verze k listování)

3/2024 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

Text a fotografie označené (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Stopy z neolitu i římské doby. Vědci ukončili terénní práce na Pražském okruhu
• Písmo od A po Z. Proč jeho vznik představoval pro lidstvo zásadní zlom?
• Už 100 let odkrývá Archeologický ústav dávnou historii Pražského hradu
• Aplikace HistoryLab. Jak vypadá novodobé pojetí školy hrou?
• V pop kultuře se odrážejí dobové hodnoty i vzorce chování, říká historička
• Archeologové objevili na plánové trase Pražského okruhu rozsáhlé pohřebiště
• Před 600 lety zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka. Jeho příběh dodnes budí vášně
• Jak pečovat o židovské hřbitovy? Odpovědi hledali odborníci na kolokviu
• Země nikoho. Historik odkrývá méně známou kapitolu dějin holokaustu
• Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí?